Erotické poviedky ❤ Inšpirácia pre lepší sexuálny život.

Pridaná hodnota erotické poviedky

Sedel som v pohodlnom čalúnenom kresle a spokojne sa usmieval. Predvádzačka prebiehala výborne. Prvá konkurenčná firma evidentne nepochopila zadanie. Technik predvádzajúci riešenie to na záver dokonca sám priznal. Druhá firma mohla byť celkom dobrá, ale urobila strategickú chybu. Namiesto odborníka na problematiku poslali manažérku. Štíhla dlhovlasá blondýna bola šarmantná a okúzľujúca, ale zákazník chcel počuť odpovede na otázky a nie market speak. Keď ukončila prezentáciu a začala sa potiť v krížovej paľbe otázok, celkom som ju ľutoval. Natiahol som si nohy a pohodlne sa vystrel. Jedným okom som sledoval teraz už hodne nervóznu manažérku a v mysli si prehrával hlavné body nášho riešenia. Sme dobrý! pomyslel som si. Z publika sa ozývala paľba otázok a blondýna niečo ťukala na klávesnici svojho notebooka. Obraz sa prenášal projektorom na plátno, všetci pozorne sledovali výsledok, pretože sa jednalo o dôležitú časť systému, predvádzanú on-line. Obrazovka blikla a stred zaplnila červená hláška - CHYBA 3! Manažérka malátne klikla na potvrdzujúce tlačítko. Nasledujúca správa znela Program vykonal neplatnou operaci a bude ukončen... Neudržal som sa a vyprskol škodoradostným smiechom. Blondýnka sa otočila a hodila po mne pohľadom hodným zmije. Mobil tichučko pípol. Pozrel som na display 1 správa prijatá. Andrea sa už nemôže dočkať, usmial som sa a zaliala ma vlna tepla. A to ešte nevie, aké prekvapenie ju dnes čaká. Správa znela SERVER MIRIAM.QSOLUTIONS.CZ IS OFFLINE. PLS HELP. Moja nálada klesla na nulu. Milujem, keď mi píšu moje vlastné programy. Obzvlášť dnes. Nenápadne som vypadol na chodbu a vytočil kolegovo číslo. Máme problém s Miriam! S Miriam už dávno nechodím, zachechtal sa kolega.

Viktor, tvoje milenky sú mi ukradnuté, ale teraz pohni zadkom a daj do poriadku náš server! Server sa žial nakoniec nahodiť nepodarilo a núdzová prezentácia z Powerpointu nestála za nič. Tentokrát tiekol pot zo mňa. V duchu som preklínal všetkých svätých. Nezdalo sa, že by to pomáhalo. Po dokončení sekvencie sa ozval vlažný potlesk, ale vedel som, že to proste nebolo ono. Balil som počítač a papiere, keď ku mne pristúpila mladá čiernovlasá žena. Na začiatku sa predstavila ako vedúca automatizácie inžinierka Nováková. Nedáte si ešte kávu? Pán riaditeľ by s vami ešte rád niečo prebral, spýtala sa potichu. Prikývol som. Nebol som blázon, aby som odmietol podobný návrh. Pozvanie na súkromný rozhovor, bolo určite dobré znamenie. O chvíľu sme už sedeli v kancelárii. Miestnosti dominoval veľký stôl z tmavočerveného dreva. Riaditeľ, plešatý štyridsiatnik mierne pri tele, sedel na jeho konci a rukou si zamyslene hladil brucho. Sekretárka priniesla kávu a inžinierka Nováková sa posadila vedľa riaditeľa. Dosť dôverná pozícia, napadlo ma okamžite a snažil som sa spočítať, ako danú informáciu využiť. Vaším vystúpením sme boli dosť sklamaný, pán Steiner, začal riaditeľ. Na firmu Qsolutions máme vynikajúce referencie a vy nám tu ani v reále nepredvediete vaše riešenie! Spadnutý disk na serveri. Pchá! To by mohol povedať každý! Začal som vymenúvať prednosti nášho systému a presvedčivé technické parametre, ale s prekvapením som zistil, že ich to vôbec nebaví. Rozhovor sa onedlho stočil na nedávnu riaditeľovu dovolenku na Floride a ja, i keď som sa poriadne nudil, som nadšene pochleboval. Ó áno, Amerika! Tak to máme skutočne problém pán Steiner, koncern nás tlačí urobiť rozhodnutie okamžite, zajtra ráno musím výsledok nafaxovať do Berlína, inak môžeme prísť o dotáciu. Čo s tým spravíme? Nenápadne som naznačil, že v našej cenovej ponuke je zahrnutá aj určitá percentuálna rezerva, ktorá by sa dala operatívne použiť napríklad na financovanie exkurzie k nášmu americkému partnerovi pre manažment podniku. Vedúca automatizácie zažmurkala dlhými čiernymi riasami a stisla riaditeľovi ruku. Keď som na odpadnutie unavený vychádzal z budovy Cassandra Group, vybral som z vrecka mobil. 2 správy prijaté zasvietil display. Otvoril som mailbox a nálada sa mi hneď zlepšila. Tentokrát skutočne písala Andrea. Už sa nevedela dočkať. [Andrea] Než skončila pracovní doba, už jsem věděla, že se schůzka s Milanem posunula.

Rozhodla jsem se zůstat v práci déle. Bylo to lepší, než poflakovat se s kabelou po městě v době, kdy už jsem vlastně dávno měla být pryč. Náhoda je blbec. Teď konečně opouštím kancelář. Sláva bohu! V zápětí ale přichází zklamání. Schůzka se znovu odkládá. Zpráva mě zastihuje ve chvíli, kdy vycházím z budovy. Co teď? Právě přijíždí trolejbus. Naskakuji do něj a nechávám se odvézt na nádraží. Končím jako bezdomovec v nádražní čekárně. Jsem trochu rozmrzelá a v hlavě se líhnou černé myšlenky. Mám tohle zapotřebí? Koupila jsem si tatranku a časopis a usazuji se na dřevěné lavici. Těšila jsem se celý den! Teď mám ale smíšené pocity. Otevřu magazín, ovšem místo do lesklých stránek koukám kolem sebe. Proti mně sedí bezzubá stařena. Je dusný letní večer a ona má na sobě ušmudlaný kabát. Tvář zmuchlaná vráskami připomíná harmoniku. Dásněmi žižlá housku napůl zabalenou v umaštěném papíře. Dívám se na ni a vybavuje se mi Villonova báseň. Ta o staré zbrojířce. A je mi z toho nějak divně. Mobil tiše pípne. Rychle ho vytahuji z tašky. ZA POLHODINKU SOM U TEBA SLUNICKO. TENTOKRAT UZ DEFINITIVNE. - O Jako bych dostala nějakou povzbuzující injekci. Odpovídám, že už se hrozně těším. Zvedám se a pomalu se chystám přesunout na místo schůzky. Milanovo auto už znám a tabulka s poznávací značkou mi ještě potvrdí, že se nemýlím. V tu chvíli je mi to jasné - mám to zapotřebí! [Milan] Na dohodnuté miesto som dorazil dokonca pár minút pred dohodnutým časom. Vyzriem z okna, Andrea prišla ešte skôr ako ja. Zlaté vlasy jej povievajú vo vetre, dnes vyzerá obzvlášť sexi.

Otváram dvere a hneď vyrážame. Zaradím sa do premávky, zaradím rýchlosť, ruka sa mi nenápadne presunie z radiacej páky na blízke koleno. Tam je jej lepšie. Tuším máš dnes nový účes? A nový parfém, konštatujem. Mmm... Andrea kývne hlavou a mechanicky odhrnie neposlušný prameň vlasov z čela. Som rád, že ťa opäť vidím. A skutočne som rád. Na kraji mesta zastavím pri okrajovej čiare cesty. Je tu pokoj, iba sem tam rýchlo prefrčí nejaké auto. Máme trocha kľudu, nežne sa pobozkáme a konečne si vychutnám jej novú vôňu. Čierne letné šaty s kvetmi jej tesne obopínajú telo a sadnú ako uliate. Prejdem rukou po kolene a lem minisukne posuniem kúsok vyššie. Tak sa mi to páči viac, zvlášť keď sa pri tom začervená celkom ako školáčka. Mám pre teba darček Sluníčko. Zvedavá? Jako vždy, zaculí sa Nedočkavo roztrhne papier, vytiahne tmavú hodvábnu šatku a s úsmevom dieťaťa ňou zamáva. Co s tím? Zahráme sa. Zaviažeš si oči. Hrát si chci, pokrčí čelo a zaváha. To si mám... teď? Co když mě tu někdo uvidí? Keď ťa niekto uvidí, bude mu to šuma-fuk. Poď! Nechceme tu predsa trčať do rána! Po hodnej chvíli sa konečne odhodlá. Rovnováha síl sa málinko zmenila. Musím priznať, že takto mi to vyhovuje viac. A teraz... máš na sebe priveľa šatov... Cože? vyhrkne. Neboj, nechcem, aby si sa tu vyzliekala, poviem chlácholivo. Dáš si dole iba nohavičky. Co? Tady? Jezdí tu auta a vůbec... Nemůžu si tu svléknout kalhotky! Môžeš - ak chceš. Prudko vydýchne. Pokračujem. Jediné čo musíš urobiť je zdvihnúť tvoj rozkošný zadok, siahnuť si pod sukňu a zrolovať si ich dole. Hm? Chceme, alebo nechceme? Tentokrát to trvá zopár minút, ale nakoniec podľahne. Vychutnávam si to. Začína ma to baviť.

Chytím do rúk ukoristený kus bielizne a s výrazom znalca privoniam. Tuším sú vlhké. Líbí? Začervená sa. Rozkošne. Zaleje ma vlna živočíšneho tepla. Pohladím jej nahé koleno. Zatriasie sa a ja viem, že je rovnako vzrušená ako ja. Pokúsi opätovať moje dotyky a potvorí náruč. Nie! Vydrž. Dneska budeme hrať podľa mojich pravidiel. Súhlasíš? Dobře, vzdychne sklamane. Ešte sa mi nezdá ako sedíš. Nie sme v škole. Nemusíš mať kolená pri sebe ako mníška! A nadvihni si sukňu! To nemůžu... Môžeš! Keď dosadne nahým zadkom na čalúnenie sedadla, unikne mi hlboký vzdych a skoro vypadnem z role. Ovládnem sa a rukou jej mierne potvorím stehná. Nebráni sa. Naopak. Sukňu zvrchu zhrniem tak, aby zvonka nič nebolo poznať. Ruky za chrbát! [Andrea] Nastartoval. Štěrk z krajnice zaskřípěl pod gumou pneumatik. Auto se pomalu posunuje kupředu, představuji si, jak Milan sleduje provoz a čeká na vhodnou příležitost k zařazení na vozovku. Ale nevidím to. Před víčky mám černočervenou tmu. Potom zaznamenám zrychlení a zvuk motoru se ustálí. Pod koly s tichým šuměním ubíhá asfalt. Nic neříká a ani já nemluvím. Sedím tak, jak si přál a je mi... zvláštně. Říkal, nejsi ve škole, ale ruce za zády mi právě dávná školní léta připomínají... Blbost! To, nač teď myslím, nemá se školou zhola nic společného! Rafinovaně zvolená pozice. Cítím se... jako připravená k milování. A tělo podle toho reaguje... Vzduch proudící pootevřeným okénkem mi čechrá vlasy. Náhle zaslechnu tikání blinkru. Měníme rychlost i směr. Zastavujeme, motor utichá. Nějak brzy. Co se stalo? Nič, za chvíľku som naspäť. Skočím nám pre večeru. Lehce se dotýkáš mého odhaleného kolena. Je to jako elektrický výboj. Jestlipak tušíš, jak na mě tvoje doteky působí? Zostaň tu. Tak, ako si, ano? Vydržíš to? Překvapeně polknu.

Dobře, ale... kde to vlastně jsme? Nemůže mě tu někdo vidět? Chvilku jakoby váhal. Neboj sa. Kedykoľvek s tým môžeš přestať, ujistí mě. Pak za ním zaklapnou dveře a já si najednou připadám opuštěná a nejistá. Umím si představit vnitřek vozu, ale vůbec už ne to, co je venku. Slyším zvuk projíždějících aut, šum lidského hemžení. Logicky odvozuji, že stojíme na parkovišti. Panebože! Jestli si mě někdo všimne... Co si asi pomyslí? Stoupá nejen moje nejistota, ale i teplota uvnitř kabiny. Vysoukám ruce zpoza zad a uvolním bezpečnostní pás. Napadne mě otevřít dveře, ale rozmyslím si to. Jen zbytečně neupoutávat pozornost! Raději to vydržím... Kapička potu stéká po šíji a míří do žlábku mezi košíčky podprsenky. Kde jsi tak dlouho?! Slyším hlasy, které se přibližují. Druhá kapička následuje první, proplouvá úžlabinou a míří k pupíku. Zvláštní, jsem nervózní, ale vůbec neuvažuji o tom, že bych si ten šátek sundala... Zklamala bych ho? Možná. Sebe určitě. Nějak cítím, že když to vydržím, bude všechno mnohem hezčí... Mami, proč má ta teta zavázané oči? ozve se docela blízko dětský hlas. Na čele mi vyrazí studený pot. Neokouněj a nastup si! odpovídá žena chvatně. Je mi trapně a... trošičku mám strach... Dveře sousedního vozu několikrát bouchnou, motor naskočí. Sousedé opouštějí parkoviště. Kde jsi?! Čekám několik nekonečných sekund. Tůňka v pupíku přetekla, potůček si razí cestu středem břicha, prodírá se houštinou... Přibližují se kroky. Už som tu! Uleví se mi, temnota kolem se zdá najednou bezpečnější. S Milanem vešla dovnitř i vůně jídla. Co jsi přinesl? zeptám se. Zašustí papír, něco mi přistrčí pod nos. Nechaj ruky za chrbátom, napomene mě.

Hádaj! Čichový vjem mi připomíná něco velmi známého, ale... Netušila jsem, že je tak těžké hádat, když oči nepomohou. Uvažuji, co se dá odnést s sebou? Povědomá vůně koření. Oregáno? Bazalka? Rajčata ... Pizza? Pizza! Si dobrá, směje se. Odjíždíme z parkoviště. Počkaj tu, vyzvihnem kľúče. Znovu mě nechává sedět v autě. Tentokrát je zpět opravdu brzy. Otvírá dveře na mojí straně a pomáhá mi vystoupit. Sukně se pomalu narovnává. Velmi pomalu, lepí se ke zpocenému tělu. Musím ji shrnout rukou. Vede mě dovnitř. Půjdeme přes... nějakou recepci? ptám se s obavou. Nie, uklidní mě. Máme zvláštny vchod. Poď. Neboj sa. Drží mě za paži, přesto našlapuji hodně nejistě. Zavřel dveře. Vrací se ke mně, dotýká se ramene, bere mě za bradu. Líbáme se. Chci ho obejmout, ale vyklouzne mi. Máš tu nočnú košeľu? zeptá se. A-ano, odpovím překvapeně. Fajn. Tak sa prezleč. Teď? Chtěla bych se nejdřív osprchovat... Milan mlčí a já netuším, jak se tváří. Vtiskne mi do ruky kabelu. Někam odchází a nechává mě zmatenou stát uprostřed cizího prostoru. Zaslechnu jen klapnutí kliky. Nedokážu ani určit, na které to bylo straně. Mám skládat bobříka orientace? - -) Začínám tím, že zalovím rukou v tašce a snažím se poslepu odlišit noční košili od náhradních kalhotek, punčoch a kapesníků. To samozřejmě není těžké. Ani převlékání mi nečiní potíže. Mám jenom strach, abych si při tom nechtěně nestrhla šátek. Dobře to dopadlo. Oči zůstaly slepé, heboučká košile se snesla kolem těla. Tkanina ulpěla na prsou, opřela se o bradavky. Cítím, jak se napínají... hmm... Vydávám se na pouť do neznáma. Mohla bych zašvidlovat a poodhrnout šátek. Neudělám to. S rukama napřaženýma jako slepec... já ale jsem slepá! Šátrám kolem sebe. Nemám vůbec představu, jak daleko jsou stěny a kde jsou dveře, kterými odešel. Na každém kroku čekám nějakou zradu, a už je tu! Roh skříňky. Budu mít modřinu.

Měla by stát u zdi. Je to tak. Nahmatám vypínač, ten bývá obvykle vedle dveří. Ano. Hlavně, abych nevyšla ven... [Milan] Sedím v kresle a čakám. Príde, alebo sa zvrtne na opätku? Určite príde, zatiaľ vždy prišla. Zapípa mobil. Viktor. Šéfe, všetko vyzerá OK. Viem. Už som dostal SMS-ku, že server je opäť ready. Dobrá práca! Dík. Budú odmeny? [Andrea] Stojím na prahu a pozorně naslouchám. Poď ku mne! Sláva, jsem tu dobře. Mířím za hlasem. Pomalu, opatrně. Do něčeho vrážím. Přejíždím dlaněmi po předmětu, je to nějaké křeslo. Prázdné. Ještě pár obezřetných kroků a Milan mě bere za ruce. Zastavím se o jeho kolena. Sedí. Mlčí, nejspíš si mě prohlíží. Ta představa mě rozechvívá, jsem si dobře vědoma, co mám na sobě... Je to tak správně? zeptám se tiše. Mala si mať len tú košeľu! Aha. Tentokrát se nenechám zaskočit. Vytáhnu sponu z vlasů a sundám si prstýnky, náušnice a hodinky. To všechno vložím Milanovi do dlaně. Někam mé drahocennosti odloží, znovu mě bere za ruce, palcem hladí klouby. Ták, řekne pomalu, teraz už si pripravená. Si pripravená? Srdce se rozbuší. Podle toho k čemu... odpovím vyhýbavě a předstírám, že nerozumím. Ty vieš. Si? Chvíli mlčím. Jsem připravená od chvíle, kdy jsme se políbili na přivítanou. Hm, sám si toho všiml. Jenže to chce slyšet. - -) Přikývnu. Povedz mi to! Ano. Môžem sa presvedčiť? Pustí mi ruce. Cítím, jak pomalu vyhrnuje spodní lem košile. I kdybych do té chvíle lhala, teď už by to byla pravda... Můžeš, špitnu a hlas se mi trochu zadrhne. Nic nepředstírám, jsem už hodně vzrušená. Zvláštní je, že ho při tom vůbec nevidím. Nemohu mu číst v očích, jediným vodítkem je mi zvuk jeho hlasu. A doteky. Nedokončí, co začal. Vypustí látku z prstů a řekne - Dobre, verím ti. Zklamaně vydechnu. Hm, chtěla jsem, aby pokračoval...

Posaď sa vedľa mňa, přeje si. Nasměruje mě, sedám si na pohovku. Vezme mě za ruku a položí si ji do klína. Ja tiež, okomentuje věcně to, co cítím. Usměji se a než stačí odložit moji ruku opět stranou, pohladím ho. Na stolíku je vybalená pizza🡕 . Najeme sa? navrhne nečekaně. No...dobře... souhlasím překvapeně. Mám... můžu si sundat ten šátek? Nie! Nebude to jednoduché, pomyslím si. Mýlím se. Překvapení - krmí mě! Chvilku mi trvá, než se osmělím vzít do úst něco, co nevidím... Myslíš, že by som ti dal niečo zlého? Tak dobře! Pozřu první sousto. Šunková, tu mám ráda! Sotva polknu, nese mi další... Koušu, polykám. Vztáhnu ruku, dotknu se té části Milanova těla, o které předpokládám, že je to rameno. Je moje jediná jistota v černé díře. Vlastně jsem na něj úplně odkázaná...Sranda. Stačilo by jednoduše rozvázat šátek, vždyť mě nikdo nenutí... Neudělám to. Mně se to totiž líbí! - -) Papíry šustí, možná sklízí obaly a zbytky, možná je jen odstrkuje stranou. Bere mě za ruku, dlaň se posunuje po paži vzhůru, vzrušení se obnovuje. Dává si na čas, než se dotkne košile v místě, kde ulpívá na prsou. Nedočkavě povzdechnu. Spokojná? Nejistě přikývnu. Úplne? Nó... Tuším si sa chcela sprchovať? Odpovím váhavě - Ehm, ano, jenže... to bych si musela sundat ten šátek a... Nemusela. Cože? Promiň, ale poslepu bych to nezvládla... Hlas mi trochu selže. Má ruku položenou na mé hrudi a lehce svírá polštářek ňadra. Cítím, jak se mu jeho vrcholek tlačí do dlaně. Ja viem, namítne, kúpeľňa je nebezpečné miesto. Pomôžem ti. Bosé nohy se dotknou chladné dlažby. Neboj, stojíš na predložke pred sprchou. Tu sa ti nemôže nič stať. Kľudne si vyzleč tú košeľu. Tak jo. Naberu do hrstí látku nad koleny a zvolna ji soukám vzhůru. Snažím se rozpomenout, jestli jsem k Milanovi obrácena čelem nebo zády.

Konec konců, je to jedno... Upustím košili někam k zemi. Položí si moje ruce na ramena a řekne - Teraz mi vyzleč tričko, nerád by som si ho namočil.” Hmm...aha.” Objedu prsty límeček a vpředu nahmatám tři knoflíčky. Jeden už je rozevřený, ostatní rozepínám. Pak mu přetáhnu tričko přes hlavu. Konečně se mohu dotýkat jeho těla! Nevidím ho, a tak to pro mne má mnohem větší význam. Zavadím o opasek kalhot. To taky?” zeptám se. No, ehm...čo myslíš? Ako asi väčšinou chodím do sprchy?” Pomáhá mi překročit schůdek. Pod chodidly zastudí hladké dlaždice. Cítím ho blízko u sebe a snažím se ho obejmout. Políbí mě. Omotám mu paže kolem krku a přitisknu se... Líbá mě stále naléhavěji, hladí mi boky. Ústa mi naplní jazykem a nutí mě polibky pouze přijímat. Vzrušení je oboustranné, už tě moc chci! Něco kutí za mými zády; slyším, jak ze sprchové hlavice vyrážejí praménky vody. Co mám dělat? ptám se tiše. Nič. Vôbec nič. Ladí teplotu vody. Len... zdvihni ruky nad hlavu. Tak. Tak je to správne. Nasměruje proud příjemně vlažné vody do výše ramen a začíná jím pomalu a systematicky smáčet tělo. Rozechvěle čekám, kde tlak vody udeří v příštím okamžiku a připadám si jako v nějakém šíleném snu. Málem se mi podlamují kolena a nedokážu už myslet na nic jiného, než na tělesné pocity a jejich souvislost s jeho přítomností. Absence zrakových vjemů soustředění směrem dovnitř jen podporuje... [Milan] Stojí opretá o dlaždičkovú stenu, ruky zložené za hlavou. Čaká. Usmejem sa. Čaká na moje prianie. Spoznali sme sa pred niekoľkými mesiacmi. Zvláštny vzťah. Mám ju rád, prepadne ma náhly záchvat nehy. Chcel by som ju nežne objať, hladiť po celom tele, spoločne nás priviesť k vrcholu. Lenže teraz hrám inú roľu. Scénka vyžaduje mierny odstup. Takto sa mi to páči.

A hlavne - zreteľne vidím, že jej sa to páči tiež. Rozkroč sa a postav sa na špičky! poviem chladne. Poslúchne. Roztiahne nohy. Koža na nohách sa jej napne, prsia lesklé od kvapiek vody mierne vystúpia dopredu. Akoby hovorila - Ponúkni sa, neváhaj! Je pripravená každou bunkou svojho tela, pomyslím si. Namierim prúd vody medzi vábivo roztiahnuté stehná. Unikne jej hlboký vzdych, vtiahne brucho a silne sa zaprie o dlaždičkovú stenu. Dýcha rýchlo, prsia sa jej rytmicky zdvíhajú. Pojď. Pojď. Prosím! Sluníčko! povie medzi vzdychmi. Mlčím. Prúd vody sa zdvihne vyššie a naráža na malé prsia pyšne ukazujúce svoje tmavé bradavky. Vyzerajú ako dve zrelé maliny. Podržím prúd vody tak, aby dopadal priamo na bradavky. Dýcha ešte rýchlejšie. Stojím tak blízko, že počujem ako sa jej zrýchľuje tep. Vypnem vodu, natiahnem ruku, nie, vlastne iba jeden prst a jemne sa dotknem napnutej bradavky. Reaguje intenzívnejšie ako som čakal, zatrasie sa ako po zásahu elektrickým prúdom. Pomaly smerujem dole. Svaly na bruchu sa jej reflexívne stiahnu. Prstom jemne rozhrniem kožušinku v rozkroku. Hladko vkĺzne medzi lupienky pripravenej mušličky. Bruškom ukazováčku jemne pritlačím na klitoris. Áaaaa, zakričí, pojď už, netrap mě. Držím prst na citlivom mieste a čakám. Vydrží to iba pár sekúnd a začne pohybovať panvou. Najprv málinko, skoro neznateľne potom intenzívnejšie. Prestaň, poviem prísne, ale prst nechám na mieste. S viditeľnými ťažkosťami sa zastaví, ale telo sa jej stále otriasa v predzvesti blížiaceho sa orgazmu. Teraz už by bolo kruté to zastaviť. A ja to ani nemám v úmysle. Chceš? spýtam sa. Ach bože. Ano! Ano! Prosím! Dobre. Ale... vieš ako? Mmmmm. Pustím ju sa sadnem si na prestretý uterák asi do metrovej vzdialenosti. Pravá ruka jej nacvičeným pohybom vkĺzne do rozkroku a začne sa rytmicky pohybovať. Ľavú drží stále poslužne za hlavou.

Vzdychá stále hlasnejšie. Obzvlášť silný orgazmus prichádza o niekoľko sekúnd. Zakričí, v kŕčoch pomaly klesne na kolená. Druhá ruka jej automaticky skĺzne do rozkroku. Dýcha z hlboka. Hlavou pohadzuje zo strany na stranu. Začne potichu plakať. Zlaté rozpustené vlasy prikryjú mokré kolená. Vystúpim zo sprchy. Nevyšlo ti to! konštatujem naoko nahnevane. Promiň, bylo to tak silné... nevydržela jsem nehybně stát. Já... ospravedlňuje sa. Malo ti to výjsť! Pokazila si to! Hodím jej uterák a odchádzam. A obleč sa! Slušne. Za štvrť hodiny príde návšteva. Nie aby si mi spravila hanbu! [Andrea] Trvá mi hodnou chvíli, než se vzpamatuji. Sladká malátnost se mísí s pocitem hořkosti. Dno sprchy už opět začíná studit. Panebože, to se nedalo vydržet! Zvedám se, opatrně vystupuji na předložku. Nedalo se to... Snažím se zabalit do osušky. Jakž takž se mi to povedlo, zavlékám cíp za horní okraj tuniky a vydávám se na dobrodružnou pouť přes pokoj do předsíně. Bez hnutí...! Byla jsem mimo, vůbec nevím, jak jsem se ocitla na kolenou... Tápu pokojem. Milan s někým tlumeně mluví telefonem. Zvědavě zbystřím, ale vzápětí vypínám. Je to pracovní rozhovor. Máme na sebe vždycky tak málo času! Nějakým zázrakem se ocitám u dveří do předsíně. Ruku mám na klice a mozkem se mihne kacířská myšlenka. Proč tohle všechno dělám?! Pak slyším, jak se Milan zasmál něčemu, co řekl jeho partner, a končí hovor. Vím proč. Moc dobře to vím... Přemýšlím, jak se mi podaří najít v předsíni všechny oděvní součásti. Příliš práce jsem si s jejich rovnáním nedala. A musím si vzít kalhotky, přijde návštěva.Teprve mi to dochází. Návštěva? Teď? Co je to za nesmysl...? Znejistím.

[Milan] Vykloním sa z okna, čierna fordka z pražskou poznávacou značkou a zlatým logom spoločnosti Cassandra na dverách práve zastavila pred naším vchodom. Nemýlil som sa, riaditeľ prišiel zo svojou čiernovlasou inžinierkou. Pokývam hlavou, v tých červených šatoch vyzerá skutočne vynikajúco. Taká myška a ako sa vie zmeniť. Návnada v podobe exkurzie do Ameriky zrejme zabrala. Teraz už len dúfam, že Viktor ten server skutočne dal do poriadku. Ak im pôjde o to... Keď sa usadia, ponúknem ich kávou, ale obidvaja odmietnu. Andrea sedí v rohu, tichučko a vyplašene, ruky za chrbátom. Šatku som jej nedovolil sňať, snáď to nejako vysvetlím. Chceme vidieť výsledky, nemôžem vybrať vašu firmu, kým systém neuvidím v činnosti, preberie neočakávane iniciatívu inžinierka. Riaditeľ si kapesníkom otrel kvapky potu z plešinky a mlčal. Fajn, žiaden problém, usmejem sa. Obrazovka notebooku sa rozsvieti, operačný systém vytáča pripojenie do Internetu. Dúfam, že Eurotel aspoň chvíľu udrží stabilné spojenie. Spojení navázáno. Vypľuje česká verzia Windows. Demonštrácia netrvala ani desať minút a spokojné úsmevy na tvárach obidvoch návštevníkov hovorili za svoje. Predsa sme najlepší, chlácholím sa. Prečo má zaviazané oči? vypáli zrazu inžinierka uprostred odbornej konverzácie. Zajachtám. To je taká stávka. Stávka? Na tvári sa jej zjaví zvláštny úsmev. Žeby nás prekukla? Ste dobrý, ozve sa konečne riaditeľ. Prekvapivý. Materská firma má koľko zamestnancov? Zalistujem podkladmi a otvorím návrh zmluvy. Všetky informácie som vám nachystal. Dobre, začne znova čiernovláska, keď už hovoríme o tej pridanej hodnote... chcem ju vidieť!

Pozrem jej do očí. Prekvapivo to vydrží a neodvráti pohľad. Nerozumiem, poviem defenzívne, ale už je mi jasné, že vie čo sa tu odohráva. Chcem ju vidieť - samičku! zachichoce sa a ukáže prstom na Andreu. Nahú! Naprázdno prehltnem a začervenám sa. Dostala mňa. Inžinierka sa pohodlne oprela o operadlo mäkkého kresla a preložila si nohu cez nohu. Pod krátkou ostro červenou sukničkou som zaregistroval opálené stehno. Aby ste mi rozumeli správne pán Steiner, uškrnula sa. To je moja podmienka. [Andrea] Spravíš to pre mňa, Andrea? Sedím na židličce v rohu jako dekorace. Celou dobu se tvářím, že jsem polštář nebo plyšový medvěd, umírám studem a přeji si, aby už vypadli. A teď mám...?! Zčervenám a zkřížím ruce na prsou. Nesmysl, to nemůžu! Ale mlčím. Spravíš to, konstatuje Milan věcně. A pomalinky... Hrdlo se mi svírá, téměř už nedokážu ani polknout. To přece po mně nemůže chtít! Tohle mělo být naše soukromí, něco důvěrného, co je jenom mezi námi. Stačí už, že sem ti dva vůbec vpadli... Stále doufám, že se někdo zasměje a řekne - Byla to jen sranda... Tak dlouho, až si madam významně odkašle - Ehm... asi se nedočkáme, že? Čelo se rosí studeným potem. Někde v křeslech nebo na pohovce dřepí cizí ženská a chlap. Nemám představu jak vypadají, ani jak jsou staří. Jen tuším posměšné pohledy, kterými si mě měří. No tak se předveď, pipino! Jak umíš poslouchat! Necháš ho v tom, co? Teď sundám šátek a vstanu. Končím. Něco takového nedokážu! Pohnu rukama. Trhaně, mám pocit, že mi úplně ztuhly. Uvědomím si, že to vypadá, jakobych si hladila ňadra... Co když je vážně tak praštěná a kontrakt nepodepíše? Věřím, že Milan se na mě nebude zlobit. Ne, určitě ne, ale... Spravíš to. A pomalinky. Kdesi kolem žaludku se rodí zvláštní chvění.

Jako radost, která mě prostoupí vždycky, když se milujeme. Ale já přeci... Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila. Ach, Sluníčko... kvůli tobě! Protože ty si to přeješ! Nádech vzpřímí záda. Teď sedím rovně jako svíce, prsty přejíždí po hrudi. Vnímám, jak pod košíčky podprsenky zcitlivěly bobulky bradavek. Dlaně pokračují na boky, pevně přitisknuté, jakobych si chtěla uhladit šaty... Jedině tak si snad nikdo nevšimne, jak se mi třesou! V pokoji je náhle ticho. Slyším tep ve svých spáncích. Zarazí mě! Určitě mě včas zarazí, utěšuji se. Jistě to nenechají dojít tak daleko! Teď klid. Hlavně klid. Není se čeho bát. Ruce minuly okraj sukně🡕 a sunou se po nahých stehnech až ke kolenům. Čím budu působit odhodlaněji, tím dříve mě snad zastaví... Zvolna přehodím levou nohu přes pravou, opřu ji kotníkem o koleno. Stehna se rozevřela, tuším, že krátká sukně🡕 odhalila bílou krajku v rozkroku. Rudnu hanbou, když si uvědomím, že mi tam čumí cizí lidé... Ale krev v žilách pulzuje a roznáší dráždivé mravenčení. Dlaně pokračují po lýtku levé nohy až ke střevíci a vracejí se zpět. Dávám nohy do původní polohy, kolena k sobě, ruce jedou po stehnech vzhůru a palce zachytí lem sukně🡕 . Stále sedím. Vyhrnu sukni ke kyčelním kloubům a zase ji vrátím do půli stehen. A dlaně putují přes boky na prsa a po hrdle vzhůru až k sepnutým vlasům. Snažím se, aby hlazení bylo smyslné, protože oni to tak chtějí; protože on to tak chce... a moje vlastní ruce mě vzrušují... Vstávám. Obracím se k obecenstvu zády - tedy, alespoň předpokládám - a beze spěchu rozvírám zip na šatech. Je poměrně hluboký, aby se vypasované šaty daly vůbec obléci. Zdá se mi, že jezdec putuje nekonečně dlouho, kolem je stále ticho, svitne malinká naděje, že snad všichni odešli...

Pak shrnuji náramenici z pravého ramene, z levého, přidržuji šaty v pase a zase je rychle oblékám. Obrátím se a zavlním boky. Produkce by mohla skončit. Čekám, nikdo neříká dost. Ještě jsem podala malý důkaz poslušnosti? Dobře, to zvládnu, kolikrát už jsem chodila po pláži v bikinách. Nic na tom není. Uchopím spodní okraj sukně🡕 a vyklouznu ze šatů, jako když se had vyvléká z kůže. Tělo reaguje na náhlé odhalení po svém. Krátí se mi dech, stud se mění v příjemné rozechvění... Teď slyším nějaký ruch, snad něčí polknutí, zavrzání křesla, odkašlání. Ale nikdo nic neříká. Srdce mi opět vyletí až do krku. Dál už nemůžu! To přeci nejde! Jak dlouho mi trvalo, než jsem se vůbec osmělila svlékat se před Milanem, a teď mám...před úplně cizími lidmi?! Nejspíš mám. Nikdo mě nezastaví! Oni na to čekají! Chtějí vidět prsa, zadek a trojůhelník ohanbí. Chtějí vidět nahou, poslušnou samičku! Spravíš to. A pomalinky. V hlavě mi hučí návaly krve. Svlékám si podprsenku a rychle se obracím zády. Ňadra jsou vzpřímená, bradavty tuhé, nalité. Roluji kalhotky přes hýždě dolů a myslím si, že musí být vidět, jak mám zpocené ruce a jak se mi klepou. Kalhotky spadnou ke kotníkům. Vystoupím z nich a nenápadně je odkopnu pod židli. Nechci, aby je viděli... mokré. Jsem nahá. Ještě uvolním sponu v účesu. Cítím, jak se mi vlasy snášejí na záda. Pak se dlouho, velmi dlouho odhodlávám. A nakonec se obrátím čelem k obecenstvu. [Milan] Inžinierka teatrálne zatlieskala, s ťažkosťami odvrátila zrak a pozrela mi do očí. Oči sa jej leskli, dýchala plytko a zrýchlene. Stačí. Jste skutečně nejlepší. Nejlepší přidaná hodnota. Kde to máme podepsat?

🕙 Pridané 4.7.2019
📂 Kategórie: Šukanie

Hodnotenie: zatiaľ nehodnotené

Ako sa vám páčila poviedka?

Komentáre